Politické myšlení evropské reformace

Původním úmyslem reformátorů bylo obnovit teologii a církev tím, že se soustředí výhradně na ně samotné. Takový ryzí postoj se však záhy ukázal jako těžko schůdný. Nebylo možné setrvat v sektářské iluzi, že duchovní a světské či církevní a politické od sebe lze rozlišit a oddělit tak prostě a jednoduše, aby zůstaly bez vzájemného dotyku a souvislosti. Proti takovému omylu svědčila jak praktická zkušenost reformátorů, tak i zdroje, v nichž našli autoritativně pevné východisko křesťanské reformace. Bylo tedy nutné spojitost duchovního se světským nově vystihnout, což znamenalo především vyjasnit, jaké vztahy mezi oběma sférami zůstávají nutné a potřebné; objasnit je alespoň poněkud, ale právě zásadně. Jak to formuloval Luther: „Při veškerém církevním vyučování je třeba bedlivě dbát, která část se vztahuje k životu ve vlastním slova smyslu duchovnímu, která k občanskému, a která k politickému.“