Ostrovy církve

Monografie se věnuje vybraným komunitám římskokatolických křesťanů v českých zemích od konce 60. do konce 80. let 20. století. Pražské jaro roku 1968 přineslo mimo jiné krátké a intenzivní oživení římskokatolické církve a její návrat do veřejného prostoru po dvou dekádách systematické perzekuce a zatlačování do zdí kostelů. Naopak éra tzv. normalizace a tzv. reálného socialismu se vyznačovala útlumem její činnosti v důsledku rigidní státní církevní politiky. Doba mezi lety 1968 a 1989 se typicky spojuje s šedí, nehybností a letargií. Pod touto vnější vrstvou však probíhaly také rozmanité, dynamické a pulzující procesy, navenek dlouho zcela nenápadné. V římskokatolickém milieu se etapa mezi okupací vojsky Varšavské smlouvy na straně jedné a sametovou revolucí na straně druhé vyznačovala vznikáním a kultivací nejrůznějších, vesměs malých společenství. Historičtí aktéři je zakládali a vnímali jako platformy společně prožívané a reflektované náboženské praxe, autentické seberealizace, přátelského setkávání. Kniha nabízí vhled do dvanácti „ostrovů“, prostředí, která se vzájemně odlišovala, respektive odlišují typem, spirituálními důrazy a žitou ekleziologií. Analýza nejprve nabízí širší kontexty k bohemikálnímu výzkumu a k vlastnímu námětu pak doplňuje výhled za rok 1989, neboť insulární zkušenost měla zásadní a formativní význam a projevovala se i později. Bádání stojí na pomezí sociálních dějin a dějin církevních, přičemž s interdisciplinární otevřeností využívá přístupů historické vědy a dalších humanitních disciplín, jakož i katolické teologie.