Boží zvěřinec

á na to přišel! Dostal jsem právě mystickou slinu a vidím to všecko úplně jasně: svět je sál s naleštěnými parketami, Otec Strauss, Syn Ženich, Duch svatý vídeňský valčík. A my jsme ta nevěsta, které tluče srdce až kdesi v krku a samou hrůzou se jí potí ruce, protože má pocit, že to neumí a že je k hudbě hluchá jak peň a má trochu strach nechat se vést. A že šaty má celé pomačkané a střevíce ušpiněné a mejkap rozmazaný a že není vůbec krásná a že se přede všemi ztrapní a že pak uteče a rozbrečí se na pokoji a Ženich ji pak už nikdy nebude chtít vidět. Jenže… Když Ženich vstane a projde před zraky všech sálem až k ní, elegantně se ukloní a nabídne jí svou dlaň, ona už nevidí nic jiného než ty jeho oči. Bože, ty jeho oči! Každá je krásná, když se dívá On. Protože jen On se dívá správně. A pak už není sál ani strach, jen hudba a let a ty jeho oči. Bože, ty jeho oči! Otec je Strauss, Duch vídeňský valčík a Syn Ženich. A ten – řeknu vám, lidičky – naučí i kozu tančit.