Přikryl jsi mou hanbu

V hodině své smrti zanechává Kristus přítomným suknici. Svoji suknici. Nechává ji všem společně, aby o ni losovali a ona připadla jednomu z vojáků. Nechává ji nám. Je určena každému z nás. Chce totiž, abychom byli přioděni do jeho života, abychom jím byli přikryti a chráněni. Jaký význam má tato suknice? Co nám chce sdělit? Možná by se z ní dalo vytáhnout vlákno, které by nás provedlo celou Biblí, a my bychom díky němu získali jakési ponaučení...

Člověka po pádu dusí hanba, padá pod ní, skrývá se, pohrdá sebou. Ale Bůh se nestydí za člověka, kterého stvořil. Naopak, obnovuje ho a nabízí mu oděv, kterým by zakryl svou nahotu. Nejprve je to oděv ze zvířecí kůže, oděv zástupné oběti. Oděvy dalších biblických postav ukazují, s jakou láskou Bůh člověka zahaluje do svého milosrdenství. Nakonec nám zanechává bílou tuniku, tkanou odshora až dolů, beze švů. Obraz znovudosažené integrity člověka a jednoty celého lidstva, zářící oděv milosti a slávy.

Autorka, sestra dominikánka, vězeňská lékařka, nás nutí zrevidovat soudy o sobě i o druhých, svobodně se nadechnout a žít v důvěře v Boží milosrdenství.

Z francouzštiny přeložila Tereza Hodinová.