O blaženosti v Teologické sumě

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší.

Na přirozené rovině je pro Tomáše posledním cílem života samozřejmě život ctnosti, na rovině nadpřirozené pak Bůh. Tyto dvě roviny pak dávají i smysl rozlišení mezi štěstím, které se vztahuje na přirozenou rovinu našeho života, a blažeností představující nejdokonalejší štěstí, jehož dosažení není v našich silách a musí nám být darováno. Člověk je ve všech směrech omezený, kromě touhy po dobru a dokonalosti, která nemá hranici. Máme tedy přirozenou touhu po něčem, co nelze přirozeně dosáhnout. Proto nelze při hledání nejvyššího dobra a posledního cíle zůstat u konečných dober, ale je nutné směřovat k dobru nekonečnému. To lze ale dosáhnout pouze s pomocí nadpřirozené milosti.

Tomáš ukazuje že blaženost spočívá v nazírání božské esence. Je to jakýsi komplexní stav člověka, který různými způsoby zahrnuje všechny síly a schopnosti člověka. První a nejdůležitější je činnost spekulativního intelektu, který je aktivní i ve stavu dokonalé blaženosti. Vše ostatní je ve stavu blaženosti v klidu nebo má na blaženosti účast díky přetékání dokonalosti z činnosti intelektu. Proto blaženost v činnosti intelektu spočívá, ale nedá se na ni omezit.

Překlad Tomáš Machula a Eva Fuchsová. Úvodní studie a poznámky Tomáš Machula.