Kněžství v prvních staletích církve II. 4.-5. století

Tento výbor je pokračováním předešlého svazku. Nabízí patristické texty ze 4. a 1. poloviny 5. století, které se týkají služby biskupů, kněží a jáhnů. Je to období nových výzev, které před církev položila změněná historická situace. Úryvky jsou vždy uvozeny představením daného autora a jeho nauky a komentářem složitějších míst.

Počátek 4. století představuje pro církev obrovskou změnu. Milánským ediktem (313) se křesťanství stává dovoleným náboženstvím (religio licita) a církvi se od římských císařů dostává mnoha privilegií. Společenská situace křesťanů se značně mění a postavení služebníků církve, zvláště biskupů, získává i z hlediska civilního práva velkou prestiž. Současně se ale církev ocitá uprostřed vášnivých teologických diskusí, kdo je Kristus a jaké jsou vztahy mezi božskými osobami. Zvláště na křesťanském Východě tento zápas o apoštolskou nauku, vedený především s ariány, ale také dalšími herezemi, zastínil v církvi vše ostatní. Není tedy divu, že u východních autorů začátku 4. století se objevuje poměrně málo reflexí služebného kněžství. Nalezneme je u kappadockých otců, Basila a obou Řehořů, kteří na církevní službu začnou pohlížet prismatem asketických ideálů mnišského hnutí. Mnišské ideály jsou určujícím měřítkem také pro Jana Zlatoústého, který je autorem prvního spisu věnovaného přímo kněžství (De sacerdotio). Poslední představovaný východní autor, Synesios z Kyrény, je dědicem antické vzdělanosti a filosofie, žákem alexandrijské filosofky Hypatie. Jeho ideál života a služby biskupa čerpá ještě více než u předchozích autorů z klasických zdrojů.

Křesťanský Západ je v tomto svazku zastoupen četněji. Jako první svébytný autor se vynořuje Hilarius z Poitiers, který díky svému exilu obohatil západní teologii o kontakt s východními autory. Anonymní autor označovaný jako „Ambrosiaster“ je pro změnu svědkem římského prostředí a svědčí o uspořádání i potížích římské církve 2. poloviny 4. století. Ambrož jako biskup významného císařského sídelního města Milána přinesl na Západ některé důrazy a asketické ideály, s nimiž se seznámil u kappadockých otců. Shromáždil kolem sebe několik žáků – biskupů severoitalských měst, z nichž krátce představíme dva: Chromatia z Akvileje a Maxima z Turína. Jeroným zůstal mezi všemi uvedenými autory jako jediný presbyterem, navíc se v prvé řadě považoval za mnicha a vzdělance, který svůj život zasvětil Písmu, a přesto je i jeho pohled na kněžství, formovaný studiem Písma, v lecčem aktuální. Žádný jiný starověký autor neovlivnil západní teologii tolik jako Afričan Augustin, jehož spisy a osobní svědectví ukazují, jak nesnadné je v roli biskupa sladit všechny požadavky kladené na křesťana a biskupa. Posledním autorem je Lev Veliký, jehož promluvy na výroční den biskupského svěcení poukazují na zvláštnost této služby.