Evangelium podle Jana

První část kánonu Nového zákona tvoří skupina čtyř evangelií. Tyto spisy navazují na nejstarší z nich, Evangelium podle Marka, avšak každý po svém, s vlastními důrazy i zvláštními látkami podávají svědectví o závěrečném období života Ježíše z Nazareta, jeho působení na veřejnosti a popravě ukřižováním. Ačkoli se tyto čtyři portréty Ježíše navzájem v mnohém odlišují, byly do souboru normativních spisů křesťanské církve zařazeny vedle sebe, aby společně z různých stran odkazovaly ke skutečnosti, která je přesahuje.

Čtvrté evangelium je patrně nejmladší a od ostatních se výrazně liší uspořádáním Ježíšova příběhu i celkovým charakterem spisu. Podobně jako ve starších evangeliích, také janovský Ježíš je putující kazatel a učitel, který své poselství o naléhavé blízkosti Boží vlády dosvědčuje překvapivými činy pomoci všelijak postiženým lidem, především uzdravováním nemocných. U Jana však Ježíšova řeč nabývá podoby dlouhých promluv, pronášených zvláštním, meditativním jazykem, často znějícím jako přímá řeč Boží, a jeho zázračné činy jsou označovány jako „znamení“, odkazující k hlubšímu významu, který jejich přímým účastníkům zůstává většinou skryt. Zároveň čtvrtý evangelista v lecčems doplňuje, někdy i koriguje historické údaje svých předchůdců – na zasazení Ježíšova příběhu, včetně jeho vznešených promluv, do konkrétních reálií, v nichž Ježíš svůj život prožil, mu zjevně velmi záleželo. Jan svým čtenářům představuje Ježíše jako toho, kdo lidem přiblížil Boha tím, že jej „vyložil“, jako „vtělené“ Boží slovo. Předkládá tajemství Ježíšova příběhu jako hádanku, jejíž rozluštění vyžaduje od čtenářů aktivní pozornost.